Psinka u psů – 9 nejčastějších příznaků!

Psinka u psů se stále vyskytuje, v některých případech i častěji. Majitelé psů by se měli tímto tématem zabývat, protože tato virová nemoc není neškodná. Nákaze se však dá zabránit.

Proti psince (lat. canine distemper) jsou psi v současné době očkováni. Toto očkování bylo zavedeno kolem roku 1960. Předtím byla psinka u psů nejčastější virovou infekcí s vysokou úmrtností. Každému majiteli se doporučuje nechat svého psa očkovat.

Šance na úspěšnou léčbu jsou dnes sice mnohem vyšší než před desítkami let, ale při nedostatečné očkovací ochraně a také nedostatečné imunitě určitých populací (plemen, regionálně chovaných psů) může i nadále docházet k epidemii s velmi vysokou úmrtností.

Taková epidemie se vyskytla v letech 1994 až 1995 ve Finsku. Zemřelo několik set psů. Šíření psinky bylo zastaveno očkováním. Poté, co bylo v postižené oblasti očkováno ~70 % všech štěňat a vznikla takzvaná kolektivní imunita, epidemie ustala.

Toto onemocnění je způsobeno psinkovým virem a je vysoce nakažlivé. Postihuje psy a psovité šelmy. Psinkový virus je RNA virus (paramyxovirus), který se podobá viru spalniček. Domácí kočky se tímto virem mohou také nakazit, ale nevykazují žádné příznaky. Kvůli této možnosti dochází někdy k (nesprávnému) ztotožnění psinky psů s psinkou koček (panleukopenie). Ta je také známá jako kočičí mor nebo epidemie. Kromě zavádějícího pojmu však nemá s psinkou u psů nic společného.

Její původce se spíše podobá parvoviru, který napadá psy a jiné druhy a způsobuje prstencovou rubeolu.

Prakticky všichni majitelé psů již o psince u psů slyšeli, ale mylně se domnívají, že se v Německu a v celé oblasti D.A.CH. vyskytuje zřídka až vůbec nebo že byla dokonce vymýcena. To rozhodně není pravda. V této zemi jsou očkovaní psi před touto chorobou v bezpečí, která nicméně postihuje mnoho divokých zvířat podobných psům. Mezi ně patří:

• Fretky
• Lišky
• Norci
• Lasice
• Vlci
• Tchoři
• Kuna lesní a kuna horská
• Jezevec
• Psíček mývalovitý
• Vydra říční
• Mýval

Pes se může nakazit prostřednictvím sekretů a exkrementů, které zvířata zanechávají v přírodě. Uvedené druhy jsou typické pro střední Evropu. V jiných regionech světa patří mezi psovité šelmy také kojoti, dingo a šakali.

Vzhledem k tomu, že zpravidla nejsou všichni psi očkováni a infekce se mezi psovitými šelmami vyskytuje, dochází i v Německu a střední Evropě při kontaktu s divokými zvířaty opakovaně k výskytu psinky u psů.

Za příčiny se předpokládá rostoucí neochota majitelů k očkování a větší dovoz zvířat bez očkovací ochrany. Rovněž se zvyšuje kontakt s divokými zvířaty.

Tyto druhy jsou stále více konfrontovány se ztrátou životního prostoru, který zabírá člověk se svým psem. Současně nové zelené plochy a pole vytvářejí pro divoká zvířata atraktivní zdroj potravy.

Díky své rychlé přizpůsobivosti se tato zvířata přibližují k lidským obydlím. Přinášejí s sebou virus, který je nebezpečný pro neočkované psy. Infikovat se může v zásadě každé zvíře v jakémkoli věku. Zvláště ohroženy jsou však následující čtyři skupiny:

• #1 Štěňata, která se nakazí virem během březosti matky nebo v prvních měsících života
• #2 Staří a nemocní psi, kteří jsou kvůli své slabosti náchylnější k virovým onemocněním
• #3 Loveckí psi, kteří mají častější kontakt s divokými zvířaty
• #4 Zvířata bez očkovací ochrany

Divoká zvířata, která jsou nositeli viru, nelze v žádném případě vyhubit. Zakazuje to zákon na ochranu zvířat. Majitelé psů proto musí znát nebezpečí této nemoci a chránit své čtyřnohé mazlíčky očkováním a dalšími opatřeními.

Psinka u psů se přenáší sekrety a exkrementy, tedy tělesnými tekutinami, jako jsou nosní a oční sekrety, sliny, výkaly a moč. Zvířata se olizují, kýchají na sebe nebo virus přijímají kontaminovanou vodou a někdy i potravou. Přenos prostřednictvím předmětů je spíše vzácný. Jednalo by se například o misku s potravou venku, ze které nejprve jedlo infikované divoké zvíře a poté pes.

Takový přenos je pravděpodobný pouze při vysoké virové zátěži, tj. u velmi silně infikovaného divokého zvířete a při velmi krátkém časovém odstupu mezi oběma krmeními.

Nepřímý přenos patogenu přes oblečení nebo ruce majitelů je také velmi nepravděpodobný. Dobrou zprávou je, že viry psinky nejsou samy o sobě nijak zvlášť odolné. Bez hostitele přežívají jen krátkou dobu. Podle příslušných výzkumů se uchovávají následovně:

• při přímém slunečním záření venku: maximálně 14 hodin
• na oděvu: pouze při velmi vysoké virové zátěži déle než 24 hodin
• na rukou: po důkladném umytí nebo dezinfekci rukou vůbec
• při teple: po zahřátí na teplotu nad 56 °C dochází k odumření po 30 minutách
• při chladu: nedochází k odumření, ani při silném mrazu – patogen se udržuje po celá léta

Pro rozpoznání psinky je důležité znát možné průběhy onemocnění. Po infekci se virus šíří do sleziny, kostní dřeně a lymfatických uzlin. První příznaky psinky se objevují po třech až sedmi dnech. Průběh infekce je v zásadě cyklický. Trvá od jednoho týdne do několika měsíců. Průběh onemocnění je velmi různorodý. V akutní formě vylučuje zvíře od pátého dne viry psinky. Ty působí v intestinální formě především v zažívacím traktu. Lze pozorovat následující příznaky psinky:

• jeden až dva dny horečka až 40 °C
• průjem
• zvracení
• Nechutenství
• Čirý výtok z nosu a očí

U respirační formy onemocnění postihuje dýchací cesty. Příznaky psinky jsou nyní:

• Hnisavý a částečně krvavý výtok z nosu a očí
• Kašel
• Bronchitida nebo dokonce zápal plic

Psinka může mít následky jako slabost, dehydratace, zánět spojivek (v nejhorším případě oslepnutí) a infekce sliznic. Sliznice pak již nedokážou správně odolávat bakteriím. Pokud majitelé stále nerozpoznají psinku a nechodí k veterináři, onemocnění napadne nervový systém. Tato neurologická forma psinky u psů může vést k zánětům nervů a mozkové membrány, ke změnám chování, křečím, nutkavým pohybům (psinkové tiky) a nervové paralýze.

Kromě toho existuje také kožní forma psinky u psů, která postihuje kůži.

Je rozpoznatelná podle kožních změn na nosním mirku psa. Kůže na polštářcích tlapek může nadměrně zrohovatět (hard pad disease). Kromě toho lze na celé kůži pozorovat rýhy, praskliny, pustuly a puchýřky. Jsou vidět na neochlupených místech, tedy na vnitřní straně uší a stehen. U mladých zvířat se vyskytují defekty zubní skloviny.

Diagnóza psinky u psů musí být stanovena klinicky. Po podezření na psinku se provádějí imunologické testy z výtěru sliznice a případně z moči a krve.

Při léčbě psinky veterináři nejprve potlačují příznaky. Pes musí také znovu nabýt sílu. To má zabránit následným bakteriálním infekcím, které mohou mít stejně závažné následky jako virus psinky. Ten lze v těle potlačit, dokud si tělo nevytvoří flexibilní imunitní reakci. V závažnějších případech veterinární lékař navrhne hospitalizaci za účelem léčby psinky.

Čtyřnožci by neměli volně pobíhat lesem a políčky. Tam mohou narazit na zbytky jiných divokých zvířat, která mohou být nakažena. Nejlepší ochranou před virem psinky je samozřejmě očkování.